Morris Minor 1948
Jedním ze symbolů poválečné Anglie se stal Morris Minor, skromný a spolehlivý automobil klasické koncepce a boubelatých tvarů vyráběný v letech 1948 až 1971.
Projekt nového lidového vozu Morris se začal rodit uprostřed válečného roku 1943 a traduje se, že první náčrty vytvořil konstruktér Alex Issigoni kdesi v protileteckém krytu během německého náletu. Není bez zajímavosti, že Issigonis tehdy uvažoval o pokrokovém řešení s pohonem předních kol, ale pánové z vedení koncernu Nuffield, jemuž značka Morris patřila, dali přednost klasické koncepci. Přední pohon - navíc s motorem napříč - Issaigonis poprvé prosadil až koncem padesátých let u třímetrvého vozu Mini, ale to už by byla jiná historie. Brzy po válce neprošlo ani původně navrhované jméno Mosquito a kompaktní automobil zdědil označení Minor, jež se osvědčilo už na přelomu dvacátých a třicátých let u jiného lidového vozu značky Morris. Jedna z četných historek popisujících poněkud neobvyklý zrod britského Minoru hovoží o tom, že jej Issigonis navrhl příliš úzký a až po prvních zkouškách prototypu narychlo celou karoserii uprostřed rozšiřoval o 100 mm. Patrně to nebyla maličkost - Minor měl totiž jako první vůz své značky samonosnou karoserii.
Morris Minor první série s typovým označením MM debutoval v roce 1948 a pod oblou kaptou skrýval převálečný kapalinou chlazený čtyřválec 918 ccm s rozvodem SV a výkonem 27 koní (20 kW). Jen 3,75 m dlouhý automobil měl přední kola nezávisle zavěšena na lichoběžníkových polonápravách odpružených podélnými zkrutnými tyčemi, vzadu byla poháněná tuhá náprava s podélnými listovými pery. Stylistickou zvláštností byly světlomety umístěné poměrně nízko uvnitř masky, už v roce 1949 se však - kvůli amerikým předpisům - stěhovaly výš, na blatníky. Minor tak získal typickou tvář, kterou si stejně jako celý zevnějšek s drobnými kosmetickými úpravami zachoval až do konce své třiadvacetileté kariéry. není bez zajímavosti, že v roce 1948 měl Minor první série i dva větší, ale tvarově velice podobné sourozence: jedenapůllitrový čtyřválec Morris Oxford a šestiválcový Morris Six s motorem OHC o objemu 2,2 litru. Zatímco Oxford dostal pro modelový rok 1955 zcela novou pontonovou karoserii, Six ve stejné době tiše zmizel ze scény, a tak klasické boubelaté tvary nadále propagoval jen kompaktní lidový vůz.
Zpočátku byl morris Minor k mání jen s dvoudveřovou uzavřenou karoserií, záhy však přibyl sympatický čtyřmístný kabriolet a v sezoně 1951 následoval i čtyřdveřový sedan. Samostatnou kapitolou byl kompaktní pick-up a také dodávka s užitečnou hmotností 250 kg, kterou používala zejména britská pošta. Při inovaci v roce 1952 dostal Minor druhé série zcela nový čtyřválec OHV o objmeu 803 ccm a výkonu 30 koní (22 kW), opět spojený se čtyřstupňovou převodovkou s řadicí pákou na středním tunelu. Na čtrnáctipalcových kolech opatřených pneumatikami 5.00 x 14 už tehdy flirtoval s rychlostí 100 km/h a průměrně vystačil se sedmi litry benzinu na každou stovku ujetých kilometrů. Otcové rodin, ale také obchodníci a řemeslníci uvítali v roce 1953 praktický třídveřový kombík Minor Traveller vystavující na odiv tradiční dřevěnou kostru zadní části karoserie. Po sklopení zadních sedadel nabízel až 1100 litrů prostoru pro náklad, člověk jen musel hlídat hranici 320 kg užitné hmotnosti. Výraznou modernizací prošel Morris Minor koncem roku 1956, kdy se konečně dočkal neděleného čelného skla, většího zadního okna a navíc dostal i nový motor 949 ccm o výkonu 37 koní (27 kW).
Ani nástup moderně řešených automobilů s předním pohonem nedokázal počátkem šedesátých let vytlačit Minora z trhu. Skromný a spolehlivý automobil tradičních tvarů byl oblíbeným vozem britských důchodců, solidních úředníků, drobných podnikatelů a také té části dámského pokolení, jež nepodlehla svodům bigbítu a třímetrového knedlíku jménem Mini. V roce 1963 Morris Minor dozrál do konečné podoby poháněné čtyřválcem 1098 ccm o výkonu 45 koní (35 kW), díky němuž dosahoval rychlosti přes 120 km/h a s temperamentnějším řidičem za volantem klidně držel krok s podstatně mladší konkurencí. Čas se ovšem nezastavil a koncem šedesátých let už výroba sympatického veterána nebyla rentabilní. Nejprve podlehl racionalizaci úhledný kabriolet, v období 1969 až 1970 jej následovaly i modely tudor a sedan a jen kombík Traveller se dožil závěrečné sezony 1971. Více než 1,6 milionu vozů Morris Minor vyroběných v letech 1948 až 1971 představovalo jeden z výrazných úspěchů britské automobilové produkce, statisíce automobilů tohoto typu poctivě sloužily a propagovaly značku Morris v desítkách zemí světa.
Prakticky hned po skončení výroby začal žít Morris Minor druhým životem, stal se objektem zájmu sběratelů a nadšenců, kteří na jeho tvary a osobitý charakter nedají dopustit. Nemalé zásoby náhradních dílů, ale také desítky britských autoservisů, které dodnes nabízejí údržbu, opravy a renovace těchto boubeltých sympaťáků, usnadňují život jejich uživatelům a získávají jim i nové příznivce.