Triumph TR 6
Pro dámu svého srdce dokáže muž udělat ledacos, ale jen málokterý ji půjčí svého čtyřkolového miláčka - zvlášť když je to klasický britský sporťák Triumph TR 6 ročníku 1973.
V poválčených letech proslula britská automobilka Triumph především řadou sportovních vozů TR 2 až TR 8 - první se začaly vyrábět v roce 1953, poslední opustily výrobní linku počátkem osmdesátých let. Ponecháme-li stranou typy TR 7 a TR 8, které se poněkud vzdálily původní filozifii svých předchůdců, pak posledním tradičně řešeným a zároveň obchodně nejúspěšnějším vozem této řady byl Triumph TR 6 vyráběný od podzimu 1968 do léta 1976. Celkem spatřilo světlo světa téměř 95 tisíc těchto atraktivních automobil (přesně 94 619), z nichž jen necelá desetina zůstala na britských ostrovech, zatímco ostatní putovaly na export do desítek zemí - především zámoří. Poslední vozy Triumph TR 6 opustili továrnu v Coventry v červenci 1976.
Za zmínku určitě stoji geneze typu TR 6: dvoumístnou otevřenou karoserii navrhl v roce 1961 italský designér Giovanní Michelotti pro čtyřválcový typ TR 4, jenž se počátkem roku 1965 dočka zcela nového nezávislého zavěšení zadních kol a označení TR 4A, zatímco po montáži dvouapůllitrového řadového šestiválce byl na podzim 1967 přejmenován na Triumph TR 5.
Po modernizaci přídě a zádě karoserie, kterou uskutečnila renomovaná německá firma Karmann, se úhledný roadster na podzim 1968 představil coby Triumph TR 6 a vedle karburátorové verze (určené především pro USA) se objevil i výkonnější šestiválec opatřený vstřikováním paliva Lucas. Majitelem právě takového modelu je i velkorysý majtel pan Carsten Gerich z Hamburku, svou přízeň dělí napůl mezi svou přítelkyni a Triumph, o roadster se prý stará o něco víc - po každé vyjížďce jej pečlivě umyje a v garáži přikryje jemnou planelovou přikrývkou. Zpočátku to prý vůbec nebylo snadné, přemluvit pána tvorstva k tomu, aby tohle na první pohled mužské auto svěřil do jemných rukou dívky, jež měří jen 162 cm a neváží víc než 52 kg. Nejdřív si slečna Urte s poněkud zaťatými zuby musela zvyknout na to, že spojkový pedál vyžaduje opravu pořádnou sílu a také volantem se - zejména při pomalé jízdě a parkování - neotáčí zrovna snadno.
Ale pak už šlo všechno jako po másle, pružný šestiválec si zvykl na dámskou nožku na plynovém pedálu, poněkud těžší brzdy Urte zvládla spíš citem než silou a také řadicí páka vyžaduje spíš přesnost a rozhodnost. Odměnou za překonání počátečních rozpaků je požitek z jízdy, jaký poskytuje právě jen klasicky střižený britský sporťák s pohonem zadních kol. Dvouapůllitrový řadový šestiválec se vyznačuje bohatou dávkou točivého momentu už od nízkých otáček, samozřejmě s patřičným zvukovým efektem - ozývá se sytým barytonem a spolu se čtyřstupňovou převodovkou umožňuje autu s pohotovostní hmotností kolem 1100 kg dosahovat rychlosti přes 190 km/h a z 0 na 100 km/h sprintovat za necelých 9 sekund.
Triumph TR 6 má ovšem i své mouchy, ve velmi horkém počasí šestiválec občas vysadí kvůli benzinovým parám, s nimiž si vstřikování neví rady, a při rychlé jízdě musí člověk dávat pozor na to, aby se otáčky motoru nedostaly do zakázané červené zóny - dojde k tomu už těsně nad 190 km/h, takže vozu přišel vhod na příplatek montovaný rychloběh snižující otáčky asi o 20 procent.
Na horší silnici dokáže tvrdě odpružený roadster posádku pořádně vytřást, v ostře projížděných zatáčkách jsou znát nejen hranice možností podvozku, ale i příznaky kroucení karoserie - např. na svarech zadních blatníků se pravidelně objevují jemné prasklinky laku. Jenže tohle všechno, spolu s pořádným průvanem nad hlavou (ale sem tam i pod nohama) patří k charakteru automobilu, který už v době svého vzniku byl tak trochu vzpomínkou na staré zlaté časy ostrovních sporťáků a o to dříve se tedy stal moderním veteránem.